Úvodní text k výstavě MEZI SVĚTY v  Galerii Millenium, která byla první posmrtnou výstavou autorova díla

Tvorba Karla Pucherny (1945–2014) má v českém výtvarném kontextu neopominutelné a výrazné místo, určené malířovým celoživotním tématem: výtvarnou analýzou vztahu hmoty a energie, procesů rození a zanikání, prolínání vědomí a podvědomí. Karel Pucherna toto téma podal během své výtvarné dráhy vskutku výjimečně a široce: především díky malířsky i duchovně stále přesněji zaměřovaným úhlům pohledu.

Ten první představují obrazy, v jejichž až kosmologické ploše pulzuje napětí latentního velkého třesku. Malíř se zabývá obecným tvaroslovím věcí, přírody a procesů lidského bytí. Noří se do stavů nevědomí a stavů předcházejícím zrození a se sebevědomým rozmachem propátrává smyslové zážitky spojující vnitřní svět člověka se světem, který ho obklopuje. Na jedné straně dematerializuje přírodu, rozpouští hmotu ve světle a v prostoru až na dřeň základních stavebních prvků a na straně druhé nechává tyto prvky na sebe narážet, aby tak mohl zachytit vznik něčeho nového. Obrazně řečeno, tento Karel Pucherna bere do dlaně mikrokosmos i kosmos jako hrst půdy, zalévá ji, pozoruje a zachycuje na plátně, co je v ní života, bujení, umírání, rození. A činí tak mistrovsky.

Další, následný úhel pohledu je zastoupen obrazy, v nichž se chaos, barva a tvary harmonizují, sjednocují, projevují se skrze přírodu a lidskou mysl. Malíř už ani tak „nesurfuje“ po proudech energie, jako se obrací do svého nitra. Duchovní obsah, introspekce se pro něj stávají stále důležitějšími. Kosmologická tajemna se individualizují do tajemna vztahů, lásky, obětí a zrození. Karel Pucherna dále zpřesňuje výtvarný rukopis a obohacuje ho o typické barevné valéry. Prosazují se hnědá, žlutá, a modrá, pro oko diváka evokující plodnost, světlo a čas, a červená jako krev a energie. Do
popředí vystupuje oválný tvar jako symbol tvořivé síly a věčnosti. Malíř se současně oprošťuje od nepodstatného: „Když začínám malovat, je všechno komplikované – pokračuji, dokud se to nestane jednoduchým a podstatným.“ Schopnost vlastní výjimečným malířům. Tento Karel Pucherna je meditativní, klidný, vědomý si toho, že i zdánlivě nevyzpytatelné a proměnlivé proudy energie mají svá řečiště. Jeho obrazy jsou, jak poznamenává spisovatel Ivan Kopecký, naplněny jemným, křehkým a složitým předivem vztahů mezi mužským a ženským principem, jsou křehkou meditací o síle a potřebě lásky. Jsou plné slov, která tušíme a která by měla být řečena, ale která v denním životě nikdy nezazní.

Třetí, závěrečný úhel pohledu je především syntetizující. Karel Pucherna v posledních obrazech více než přesvědčivě spojuje pozemské s duchovním, mýty a magické prvky se skutečností, kosmogonické vize s niternou výpovědí o osobních i o obecně lidských úzkostech a strastech. Obrazy mají metafyzický až transcendentální přesah. Autor tuší, že tvoří na pokraji života a smrti. Poměřuje lidský život s rozměry přírody a bytí a prostřednictvím mnohovrstevnaté meditativní reflexe posouvá krajinu, člověka z roviny každodennosti do polohy až sakrální. Ta je kontemplativní a svým způsobem radostná, když se lidský osud, ale třeba i krajina, vytrhnou z procesu změn a zanikání, zbaví se relace času
a místa, upevní se ve věčnosti a světle a uniknou tak neklidnému bytí. V plátnech se stále více prolínají oba světy, jak zdejší, známý, tak onen druhý, neznámý. Soustřeďují se přitom na přechody mezi nimi, po nichž se každý jednou vydá. A vydávají svědectví, že ačkoliv kráčíme, přece zůstáváme.

Dílo Karla Pucherny z jeho posledního období na první pohled dojímá svým kouzlem, jednoduchostí, nevšedně kombinovanou barevností a až sugestivní tajuplnou prostotou. To vše je výsledkem autorova jedinečného a vytříbeného malířského rukopisu, založeného na vnitřní disciplíně, úspornosti, dokonalé znalosti profese a na precizní zkratce. Oživuje obrazy směle vedenými diagonálami, nečekanými kompozičními řešeními a tlumeně vyznívající harmonií barevných valérů. Pulsování barevnou hmotou naplněných linií a ploch pak jeho obrazům vtiskuje plasticitu a hloubku. Malíř dokáže díky své ruce a štětci udělat z děje baladu, z příhody neodvratný osud, z barvy výkřik, vyjádřit všelidské symboly snů, žalů i radostí moderního člověka. Avšak není to jen malířský rukopis, co okamžitě přitáhne divákovu pozornost, je to i zmiňovaná obsahová, duchovní rovina, všudypřítomný podtón zázračnosti a věčnosti - výsledek malířovy esoterické citlivosti a dlouholetého intenzívního soustředění se na vnitřní svět.

Oscilace mezi těmito póly – malířským a esoterickým, mezi skutečností viděnou a cítěnou, mezi realismem toho, co je viditelné, a toho, co je neviditelné, není přitom konfliktní, ale harmonická: transcendentálnost, magie zobrazovaného se vyjevuje sama, není vnášena zvenku, nevyslovené má přinejmenším stejný význam jako to, co je vysloveno.
Obrazům pak dodává zvláštní auru: jako by byly osvětlovány z vnitřku. Navíc z nich vane obsahová naléhavost a místy až malířská syrovost, obojí jdoucí až na dřeň. Jsou to obrazy zvláštně tiché. Takové, o nichž mluvil básník Jan Skácel v jedné z esejí o malířích: „Jsou věci, myšlenky, snad i stromy, skály či kameny, které řečeny nahlas oněmí
a přestanou. Proto je v některých obrazech i tolik ticha“.

V rámci českého výtvarného kontextu se Karlu Puchernovi tak bezděky podařilo to, co se v historii českého malířství přihodí málokdy: absorbovat ve svém díle tvorbu jedné malířské generace. A sice té, která se hlásila k symbolismu, duchovní malbě a později k imaginaci. Malířova výtvarná invence dokázala prolomit zdánlivě zakonzervované kánony, vdechnout nový život zasutým hodnotám a především je doplnit o aktuální rozměr. A jakkoliv jsou jeho obrazy na první pohled tajemné a ireálné, naše současnost do nich vždy proniká, byť třeba jen tenkými vlásečnicemi. A důležité je, že to platí i naopak: obrazy Karla Pucherny umí stejnou cestou a stejně dobře proniknout zpět do naší současnosti - do života snad každého, kdo je spatří. V dnešní chaotické a rozvolněné době malý zázrak.

PhDr. František Malina

Text k úvodu výstavy Omalovánky nad horizontem, Ateliér NS Praha 

Karel Pucherna, na české výtvarné scéně výrazná a neopominutelná osobnost, je autor, který na své malířské cestě skutečně neustrnul. Vždy sice zůstává věrný svému životnímu tématu - otázkám vztahů hmoty a energie, rození a zanikání, vědomí a nevědomí - avšak během času je podává z podstatně odlišných a stále přesněji zaměřených úhlů pohledu, Ten první představují obrazy, v jejichž kosmologické ploše pulzuje napětí latentního velkého třesku. Další úhel je zastoupen svého druhu obrazovými mandalami, v nichž se kosmický chaos, barva a tvar harmonizují a sjednocují. A konečně třetí, současný úhel pohledu,jako by vycházel z myšlenky zformulované Paulem Cézannem: kosmos, příroda, řád „jsou víc v hloubce než v ploše. Plochu lze upravit, pozměnit, ale sáhneme-li do hloubky, musíme se dotknout pravdy.“

 Karel Pucherna do této hloubky sahá skutečně důkladně. Jeho obrazy spojují zcela novým a přesvědčivým způsobem pozemské s kosmickým, mýty se skutečností, krajinu s duchovním prožitkem. Kosmogonické vize se prolínají s niternou výpovědí o osobních i o obecně lidských úzkostech a strastech – vše v mnohovrstevnaté meditativní reflexi. Jsou to obrazy, které se zaobírají vztahem jedinečného a obecného, vztahem, který nakonec musí vyústit v souzvuk. Jednou v souzvuk tragický v podobě oběti, podruhé v souzvuk rozplývající se do nirvány. A v neposlední řadě i v souzvuk radostný: tehdy, když se niterná událost, lidský osud vytrhne z procesu změn a zanikání, zbaví se relace času a místa, upevní se ve věčnosti a světle a unikne tak neklidnému bytí. I proto se v jeho dílech tak často objevují figurální symboly – ne jako individua, neboť ze sebe již setřely náhodnou podobu a osobitost, ale právě jako symboly lidského údělu.

 Obrazy Karla Pucherny jsou sugestivní svou tajuplnou prostotou. Jsou to obrazy jakoby osvětlované z vnitřku, obrazy, které mají svou auru. Jsou to současně obrazy, ze kterých vane obsahová naléhavost a místy až malířská syrovost, obojí jdoucí až na dřeň. Malíř v nich směřuje přímo k cíli, pospíchá - prvořadým je pro něj výtvarné vyjádření toho, co musí říci - a proto lhostejně odhazuje vše, co se mu zdá nepodstatné. A činí dobře.

 Jeho výtvarný rukopis, založený na vnitřní disciplíně, úspornosti, dokonalé znalosti profese a na precizní zkratce je totiž jedinečný a skutečně vytříbený. Oživuje obraz překvapivými diagonálami, nečekaným kompozičním řešením a vytvářením tlumeně vyznívající barevné harmonie i z disonantních tónů. Obraz pak není plošný, ale plastický – plasticita je dána pulsováním barevnou hmotou naplněných linií a ploch. Krátce řečeno, Karel Pucherna umí pomocí svého výtvarného rukopisu udělat z děje baladu, z příhody neodvratný osud, z barvy výkřik – vyjádřit všelidské symboly snů, žalů i radostí moderního člověka.

 Karlovi Puchernovi se bezděky podařilo to, co se v historii českého malířství přihodí málokdy: absorbovat ve svém díle tvorbu celé malířské generace. A sice té, která se hlásila k symbolismu, duchovní malbě a později k imaginaci. Puchernova výtvarná invence dokázala prolomit její zdánlivě zakonzervované konvence, vdechnout nový život jejím hodnotám a především je doplnit o hodnoty nové. A jakkoliv jsou obrazy Karla Pucherny na první pohled tajemné a ireálné, naše současnost do nich vždy proniká, byť třeba jen tenkými vlásečnicemi. A důležité je, že to platí i naopak: obrazy Karla Pucherny umí stejně dobře proniknout stejnými vlásečnicemi zpět do naší současnosti - do života snad každého, kdo je spatří. V dnešní chaotické a rozvolněné době malý zázrak.

V Praze dne 25.března 2013       

František Malina

Proč je to obraz?

 Malíř Karel Pucherna je originál, vymyká se standardům. Žije sice jako běžný občan – má své stálé zaměstnání, manželku, děti a chalupu, a za dva roky nejspíš půjde do penze. Jenže vedle toho je i hledajícím výtvarníkem. Umí nemít jasno, umí nemlžit - a přitom se drží svého, a to velmi důsledně. Říká k tomu: "Smysl malování je poznat se."

 Před nedávnem jsme se sešli v ateliéru pod Vyšehradem a povídali jsme si o tom, co tady, v Paměti, vystaví. Přepis rozhovoru měl být přílohou ke katalogu. Dobře jsme se bavili – ale když jsem přišel domů, zjistil jsem, že nahrávka je technicky špatná, vlastně nepoužitelná. Slyšel jsem z ní smích a šramocení s obrazy, barvu a rytmus Karlova hlasu... a jen místy se z našeho chechtání a brebentění vynořilo pár souvislých vět.

 O vztahu mezi velkými a malými formáty svých obrazů Karel Pucherna říká: "Ty malé dělám spontánně. Buď se mi líbí, nebo nelíbí. Ty, co se mi nelíbí, přemaluji nebo zahodím. A když se mi některý zdá nedořešený, není mi jasný, zkoumám to, co na něm vidím, na velkém. Na velkých formátech pracuji, mám o ně větší obavy. Je na nich pěkné to budování, objevování závazné podoby námětů nalezených při malování těch malých."

 Dopovědět nalezený motiv zvětšením není nic snadného. Je třeba ke spontánně vytvořené kompozici najít více rovin, více dimenzí, a sladit je – napadá mne přirovnání k proměně dítěte v člověka, kdy bytost původně nevinná prochází pubertou, roste, mutuje, neví co s rukama a hledá svůj vlastní příběh mezi jinými. Výsledkem je celek, v němž jsou jednotlivé roviny separovanější než v tom původním, a otvírá se mezi nimi větší prostor pro reflexi, interpetaci. Otevřenost nabývá na naléhavosti a stává se nejistým, komplexním významem. Projevuje se to například ve volbě názvů – Uranos a Gaia, Hlava krajina. K tomu autor dodává: "Podle mne bych název ani nedával. Mělo by to mluvit výtvarnou řečí. Název je pomoc, aby se člověk nemusel dívat moc dlouho: dostane slovo, asociaci. Vždyť kdo má čas stát dostatečně dlouho před obrazem v galerii?"

 Co je u Pucherny stálé, mluvíme-li o vztahu malých i velkých formátů? Například ústřední body mnohých kompozic, jakási "teplá" místa: výheň, slunce, žloutek, anděl atp. Někdy je to místo zdvojené, jáma v půdě a zároveň na nebi. Svítí to, hoří a žhne, a nevíme, je-li to v těle, v mysli, ve světě, v pekle nebo v ráji. ("Taky ti někdy připadá, že oheň je živý?") A vedle těchto teplých míst jsou zóny chladné, tajemné, pohádkově nebo možná šibeničně děsivé, někdy plné schematických znaků, křížků nebo koleček.

 Dále jsou pro oba formáty společná kompoziční schémata: dole – nahoře, nebe – země. A jsou tu i další opozice: celek – detail, zobrazivost – dekorativnost, viděné – myšlené – cítěné. Velké formáty jsou víc než ony malé proláží, v níž je hlavní téma – ať už je jím cokoli – zkoumáno či sledováno souběžně z několika hledisek, a tak má zároveň několik významů, z nichž ani jeden nepřevažuje. Básník Ivan Blatný píše v básni Hra: "Když člověk rozkládá, vypomáhá si různými podvůdky. Například líčí simultánní děje jako následné. Děje! Jako by nešlo o děj jeden, kulovitý a celistvý. Když člověk rozkládá, musí se neustále vracet a opravovat. Neustále musí ze všech stran tlačit unikající, nesmírnou odstředivou silou odpuzovaná slova do středu, tj. k tomu, co má být vysloveno."

 Co Pucherna zachycuje, není reálné, a přece to chce být skutečné. Vidí to spíš vnímáním a prožitkem než očima, testuje to úvahou a příběhem, a provádí to kompozicí, barvou, tvarem, znakem, přednesem. Výsledný obraz je současným, synchronním souběhem toho všeho.

 "Především chci, aby obraz byl výtvarný. To chci. Ale chci, aby byl i můj. Měl by sdělovat, co je ve mně." – "A jaký je v tom problém?" – "No, ono to tvoje nemusí být výtvarné. Řekl bych, že každý obraz by měl být o něčem jiném. Ale když někdo zvládne výtvarno.... vidím spoustu stejných věcí, a nemusím v nich nacházet to autorovo." – "Takže řešit výtvarno, to může znamenat, že dojdeš k otázce: A kde jsem já? Nebo: A kde je on?" – "Ano. A obráceně taky: Kde je výtvarno, proč je to obraz?"

Paměť, 31. Ledna 2005

Antonín Petruželka